Tento eshop používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Více informací
Přijmout všechny cookies Personalizovat
Přijmout zvolené cookies

Stejně jako samotné lepení modelu je dalším důležitým prvkem stavby tvarování a retušování modelu. V tomto článku bude řeč konkrétně o tvarování ohybů. Existuje celá řada technik pro ohýbání papíru, které se dají zařadit do dvou hlavních skupin:

  • nařezávání
  • rýhování

Spolu s těmito dvěma skupinami jsou také dvě skupiny modelářů, jelikož každý používá jinou techniku. Hlavním rozdílem u těchto technik je použití různého nástroje. U nařezávání používáme skalpel, kterým částečně papír nařízneme a tím získáme rovný, ostrý ohyb. Zatímco u rýhování je využito tupého nástroje (například lehce otupená jehla od kružítka), kterým papír v místě ohybu protlačíme a poté ohneme. S touto technikou nemám moc zkušeností, tudíž ji nebudu dále rozebírat. Za zmínku však stojí fakt, že takto rýhované ohyby někdy nepotřebují téměř žádnou retuš oproti nařezávaným ohybům, které ji potřebují vždy.

Jak bylo zmíněno, osobně preferuji techniku nařezávání, proto je tento článek věnován výhradně jemu. Nařezávání provádíme na řezací podložce (lze využít i staré lino, ale musí se jednat o tvrdé PVC, ne moderní pěnové). Dle mého názoru se jedná o techniku náročnější, ale výsledek se mi zamlouvá více. Náročnost spočívá především v měnících se vlastnostech čepele skalpelu. Zatímco nová čepelka je velmi ostrá a netřeba na ni tlačit, postupem času je třeba měnit přítlak spolu s opotřebením čepelky. S tím souvisí problém druhý, a to hloubka řezu. Pokud díl nařízneme málo, s ohybem se obtížně pracuje a jádro ohybu začne praskat. Po retuši tak většinou získáme chlupatý - ne zrovna estetický ohyb. Druhým extrémem je velký přítlak na nůž. Dochází tak k nadměrnému prořezu a většinou to končí rozpadnutím dílu v místě ohybu. Potom musíme díl v místě ohybu slepit zpět dohromady. Takto slepený ohyb už není nikdy tak čistý jako ohyb samotný. Je tedy vhodné, vyzkoušet si nejdříve nařezávání na kousku zbytkového papíru z modelu a až poté přejít k nařezávání dílů.

Ohyby jsou označeny patřičnými značkami. Na obrázku vidíme součást, kdy nařezáváme líc dílu a ohýbáme směrem od sebe.

V druhém případě přeneseme (například propíchnutím pomoci špendlíku) značky na rub dílu a nařezáváme z rubu. Ohyb pak provádíme směrem k sobě.

Tím se postupně dostáváme k retušování modelu. Retušujeme většinou vodou ředitelnými barvami. Stačí i obyčejné vodové barvy. Dobrou volbou jsou také barvy temperové. Ty mají jednu velkou výhodu. Po zaschnutí je lze využívat úplně stejně, jako barvy vodové. Lze tedy do kalíšků či na paletu namíchat barvy, které využijeme po celou dobu stavby modelu a tím máme zaručený konstantní odstín retuše. Další výhodou takto připravených temperových barev je daleko větší krytí než je tomu u barev vodových. Míchání barev není dobré uspěchat, jelikož správný odstín retuše dokáže model buď vyzdvihnout o level výš nebo také úplně znehodnotit.

Takto připravené barvy nanášíme na díly modelu. Retušujeme jak hrany vyřezaného dílu, tak ohyby. U ohybů máme opět dvě možnosti. Jsou modeláři, kteří retušují až po slepení dílů. Já to moc nedoporučuji, jelikož je zde velké riziko, že se barva rozleje do okolí a nenávratně díl ušpiní. Lepší varianta je retuš před slepením, kdy díl ohneme o 180° a takto rozevřenou hranu pohodlně retušujeme. Dáváme pozor na množství vody na štětci. Příliš mnoho vody zvyšuje riziko stečení barvy mimo oblast ohybu a tím poškození dílu. Další výhodou tohoto postupu je dokonalé probarvení ohybu. Nestane se tak, že ohyb nebude plně probarvený a budou zde prosvítat rušivá bílá místa.

Nepapírové díly barvíme modelářskými barvami. V dnešní době lze použít jak vodou ředitelné akrylové barvy, tak syntetické. Volba, kterou cestou jít, je na každém modeláři. Osobně používám barvy akrylové, jelikož práce s nimi je snadná. Dobře kryjí, rychle schnou a na rozdíl od syntetiky je zápach nulový. Taktéž vybavení tolik netrpí - například štětce vydrží o poznání déle.